Tajemství staré chatrče

13. srpna 2011 v 21:28 | Meisil
Slibovala jsem, že sepíšu kratší povídku s hororovou tematikou. Na táboře jsme i přes zákaz šly s kámoškama do jedné téměř zbořeniny. No, ještě notnou dobu jsem přemýšlela o strašlivých věcech, které se v oné zřícenině udály, o tajných prostorách a trestu, který stihne všechny, kdo dovnitř vejdou. Tak tady to máte ;o)
* * * * *


Byla to právě skutečnost, že se chata nepoužívala celá dlouhá léta, která přitáhla trojici dětí dovnitř. V malých oknech bez skla stále držel dřevěný rám. Podlaha byla asi kdysi z lina, čas ale zařídil, aby se dlouhé pláty zkroutily a potrhaly a nyní táhlými prasklinami prosvítal beton. Terasa, táhnoucí se podél jedné z delších stěn, obrácené z kopce a na jezero, na první pohled vypadala zachovale. Útlé, vyřezávané zábradlí z vyběleného dřeva a podlaha stejného materiálu vybízela k sednutí a člověk si jednoduše představil pohodlné houpací křeslo, do jehož barevných polštářů by se zabořil. Pokud byla ale terasa zkoumána podrobněji, z vyřezávaného zábradlí se stávaly kůly s cestičkami brouků dřevokazů a podlaha byla zhyzděna mechem, travinami a na několika místech se zpuchřelé dřevo propadalo.
"Pamatuješ, Verunko, jaký to byl nádherný dům?" vytanula v mysli jedné z dívek slova babičky.
Pod opatrnými kroky podlaha vrzala, stačilo jen trochu větší zatížení a celá terasa by se propadla do sklepa. Všichni ale bezpečně přeskákali do jedné ze dvou místností chaty. Celý prostor byl prázdný. Nic, žádný nábytek, jen trocha rozlámaných červených tašek, spadlých ze střechy, ve které zela díra.
"Ten majitel sem nejezdí a nechce to prodat. Takže ta chatka plesniví a je na spadnutí. Opravdu, výlet tam není dobrý nápad. Ať tě ani nenapadne tam chodit!" ozvala se babiččina slova ve Verunčině hlavě. Přes den byla babička čilá a nebylo by možné jí zmizet. Ale teď, teď, když byla noc… babička chodí brzo spát, o tomhle výletě se nemusí dovědět…
Chata se trochu zesvětlila a měsíc, právě se vymaníc z mraků, posvítil dírou ve střeše přímo na jediné zařízení celého pokoje. Starou, otlučenou židli. Celá trojice polekaně uskočila krok zpátky.
"Nelíbí se mi to. Ne, tohle byl blbej nápad. Blbej blbej blbej…" točilo se v mysli desetiletého chlapce se zježenými vlasy. Jeho myšlenky byly doprovázeny představami umrců, koster a strachu.
"Nádhera. Úplně jako nějaké místo činu. Nebo jako v hororu. Musím se ještě dokoukat na Kruh…" spekulovala mlčky asi třináctiletá dívka, která si fascinovaně představovala oběšence několik okamžiků před smrtí, jak stojí na té jediné židli.
"Stejně je to celé divné. Dala bych krk za to, že tam někde je sklep, ale žádný vchod jsem za ty roky nenašla a ani uvnitř, když jsem byla za majitelem, žádné dveře tam nebyly. Chudák ten chlap. Nikdy tady nezůstal déle než pár dní. Vždycky se ráno třásl a byl celý bledý. Prý se mu tam vždycky zdály strašné sny…" vybavovala si Verunka a představila si usmívající se babiččinu vrásčitou tvář. A zatoužila se vrátit a všechno říct babičce.
To nedovolím!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama