Vlk se zastavil u břehu potůčku a žíznivě chlemtal průzračnou vodu. Z druhé strany proudu, schované ve vysoké trávě, pozorovaly ho jasné hnědé oči malého stvoření, o něž se nestaral. Nemohlo mu ublížit. Alespoň si to myslel.
Tohle stvoření ve fialové čepičce z květu zvonku však bylo ozbrojené dlouhou borovou jehlicí. Použilo na výrobu svého meče mnoho svého kouzla. Byla to zbraň titěrná, ale ostrá a pevná jako ocel kutá trpaslíky. Stvořeníčko bylo vyděšené, pach strachu vlk zachytil. A také cítil něco dalšího. Odhodlání a pach tvora, který už nemá co ztratit. Dopil, lehl si do trávy a položil hlavu na přední tlapy. Upřel své různé oči na druhý břeh a zvědavý čekal, co se bude dít. Po chvíli se tráva zachvěla a vynořila se z ní maličká skřítka držící svůj jehlicový meč před sebou, jako by tím chtěla vlka zapudit. Meč se jí však v ručkách chvěl a bylo vidět, že s ním neumí zacházet. Vlk jen znuděně natočil hlavu na stranu. K jeho překvapení malá skřítka promluvila. "N-n-nemysli si, ž-že se t-tě b-b-bojím." Vlk rozuměl, ale nebyl schopen odpovědět. Skřítce se třásla hubená kolínka a meč jí v natažených pažích těžkl. Vlk si odfrkl. Bylo víc než zřejmé, že tato osůbka je strachy bez sebe. Nechtěl ji sníst. Byla hubeňoučká, samá kost a maso žádné. Zajímalo ho, co skřítka udělá. "J-já, já" vyloudilo to malé stvoření, pak mu vypadl meč a skřítka se posadila na zem a začala vzlykat. Byla jí zima a měla hlad. Neměla nikoho, o koho by se mohla opřít. Byla sama. Sama neznámo kde. Vlk by jindy nechal malého osamoceného tvora bez povšimnutí, jejich rodiče by si je našli, ale tohle byla skřítka. A skřítci byli jiní než ostatní tvorové. Byli zákeřní a všichni věděli, že svou konkurenci v podobě sourozenců likvidují. Tahle nebyla schopná nikoho zabít. Byla jiná a zasloužila si pozornost. Vlk vstal, přebrodil potok a šel si to stvoření prohlédnout zblízka.



(mátový, černý... ovocné nic moc)
(šáleček po ránu, hned mám dobrou náladu)
(po osmi letech plavání se to dalo čekat)
(od tří let pištím. amatérsky :P)