Nedaleko, ve stejnou chvíli, se skřítka z Dubu schovávala před svými sestrami. Krčila se mezi kořeny a ani nedutala. Byla nejmladší. Kdysi měla ještě tři mladší sourozence, ale už nebyli. Ve skřítkovském světě přežívali jen ti nejsilnější.
To ona nebyla. Maličká křídla, podobná cikádím, ji unést nedokázala. Ani prát se neuměla. A nechtěla bojovat proti příbuzným. Nechtěla, nechtěla, nechtěla. Vytryskly jí vzteklé slzičky. Potlačila vzlyk. Ztuhla, protože slyšela šustění skládaných křídel. "Quino!" ozval se zvonivý, pronikavý hlásek. Malá skřítka se roztřásla. V lidském měřítku by jí bylo pět let. Někdo znovu zavolal její jméno. Znovu jí projel třas. Jména byla mocná. Dokázala vysávat sílu. Proto mělo všechno více jmen. Jedno pravé a další používaná. Ten, kdo volal, to věděl. Volal skřítku její pravým jménem. Zaryla prstíky do kůry a slzičky jí tekly proudem. "Není tady, sestro." Řekl druhý hlas. Ale první odsekl "Je tady, cítím to, Bertrusto." Majitelka druhého hlasu zavrčela, když jí vyslovené jméno ubralo sil. V tu chvíli Dubem projelo zaševelení. Vládce svolával lid. Dvě sestry roztáhly křídla a odletěly. Malá skřítka se neovladatelně rozvzlykala a schoulila do klubíčka ve své skrýši. Ale potom si špinavými prstíky protřela oči a vylezla. Nikomu nebude vadit, že odejde. Postavila se a narovnala do své plné výšky dvaceti centimetrů. Ostrou bradičku vzdorovitě vytrčila a pohlédla na vzdálenou korunu. "Nikomu" pronesla svým slabým, pisklavým hláskem. Otočila se a odběhla. Hubené tělíčko se rychle ztratilo ve skoro stejně vysoké trávě.



(mátový, černý... ovocné nic moc)
(šáleček po ránu, hned mám dobrou náladu)
(po osmi letech plavání se to dalo čekat)
(od tří let pištím. amatérsky :P)
Musím říct, opět krása
A Pokud to nebude vadit, dala bych tvůj blog do oblíbených odkazů na svůj blog
(bývalá Lejdis)