Dobrodružství snové

15. prosince 2010 v 14:38 | Meisil |  Vrakoviště
teoreticky by se tohle dalo přiřadit i do rubriky MeiSillin a její svět, ale spíš takhle.

Občas sním o možnosti létání. A rychlosti. Když létám, jsem volná. Mám krásná, dlouhá a útlá blanitá křídla, která jsou však spíše symbolem mé schopnosti než opravdovou oporou. Jsou jemná, blanitá, jako křídla vážky a moje tělo vznášející se v povětří je stejně tak lehoučké, ponořené do mnohých záhybů šatů z pavučinek, ozdobených malinkými kapkami jarní rosy. Ladně se vznáším a měkký voňavý vánek mi splétá dlouhé, vlnité lokny vlasů medové barvy. Bez nejmenších obtíží kroužím a užívám si ten pocit, pocit svobody. Můj dobrý přítel Chebrin, Tyrkysový drak z pobřežních útesů doplňuje moje oblouky a i přes to, že se nemůžeme domlouvat, si oba dokonale rozumíme. Každý pohyb, každé zavíření křídel odráží pocity a vypráví příběh. Dlouhou, neklidnou historii Střetu o Diaveny, horský pás ve vnitrozemí MeirTirie, bohatých šikmých plání plných slunečního světla. Každý pohyb hlavy vypovídá o dlouhých letech ve službách lidí, za které se Chebrinovi předci postavili. Nepatrné hravé poskakování nohou představuje rybaření, hlavní obživu Tyrkysových.
Dostáváme se nad moře. Vlny, které zpívají svou dunivou píseň, se převalují pod hladinou, příliš klidné a přemýšlivé, aby se draly na povrch. Na povrchu se odrážejí konejšivé paprsky odpoledního slunce, jež se marně snaží prosvětlit tu nekonečnou hloubku, objasnit její záhady a zahnat chlad, který se v ní skrývá. A přece se zdá, že snaha není až tak marná. V dosahu světla proplouvá hejno ryb, pohybuje se a zdá se, že i myslí jako jeden tvor. Jsou to malí poslové dobra, vodní bardi, kteří v temných hlubinách budou opěvovat sluneční zář a zjasňovat tak temné, hlubinné dny. Chebrin se pomalu, vytrvale snáší a chce rozehnat tu masu, ulovit ty malé tvory a uzavřít jejich cestu životem. Snesu se k němu a dám mu najevo, aby je nechal být. Zamyšleně kývne a špičky jeho křídel, o odstín zelenějších než moře, škrtnou o hladinu. Neodolám. Nechám ruku, aby se přiblížila k tomu modrému nekonečnu, aby pročísla tu modrotu. Za mými prsty ponořenými v chladivé vodě se táhnou bílé, zpěněné linky. Hejno ryb se znovu vydalo na svou cestu zpět do hlubin. Den končí.
Noc, stejně krásná, jako její světlý protějšek ovinula MeirTirii a snesla na ni klid, který dá všem odpočinout. Rozptýlila snový prach a jeho lesklé částečky se snesly do všech částí hvozdu. A hle, některé sny se zachytily a zůstaly uvězněné v nebeské klenbě. Nevyřčené, neviděné, opomenuté. Tiše shlížejí na svět, do kterého mohly patřit a který jim však je příliš vzdálený. Stojím pod starobylou vrbou na břehu jezera, kde se hvězdy zdají být blíž. Listy šeptají konejšivé verše. Není třeba se o sny bát. Moje křídla nehybně splývají z mých zad, šaty se vlní v nočním vánku, který s sebou odnáší strasti denního života. Jabloň, stojící opodál, stále kvetoucí a rodící skýtá hluboký stín, patrný i v noci. Její větve se shýbají nízko nad zem. Je to vítaná ochrana. Tichý příbytek bez ruchu, kde jakýkoli tvor může uložit svou hlavu na pokroucené kořeny a nechat se ukolébat. A přece, nechce se mi. Vždyť sotva jsem sem přišla, už budu muset odejít. Ale jinak to nejde. Květy obalené větve mě hladí po tváři, jako by mě jabloň chtěla uklidnit. Zítra se zase vrátím. Pokládám hlavu na jeden z kořenů. Je podivně měkký. Luční porost pode mnou je příliš krátký, aby to mohla být tráva. A dolehla na mě tíha. A najednou ležím u sebe v pokoji, pod těžkou duchnou. Byl to hezký sen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama